Život není vždy veselá píseň, ale každý z nás si jí brouká

Příběh Randolfa

18. ledna 2016 v 17:39 | Ludmila, Jaroslav |  Příběhy z Anklomenu
"Dobré deň," pozdravil muž, který vstoupil do hostince U Zlámaného stolu. Královeští nepozdravili, avšak zpozorněli. Cizí lidi tu nevídávali rádi, dlouho jim vždy trvalo, než mezi sebe přijmuli někoho nového.
Příchozí muž se posadil ke stolu nejblíže k pultu a hostinskému. Byl pupkatý, mladý, očividný dobrák. Mluvka. Snad chvíli vyčkával, že rozhovor započne hostinský, pan Zelenohorský. Když se nic nedělo, pustil se do hovoru sám: "Tož ja su z Jevíčka, z takovýho malýho královskýho městečka. Só tam dobrý lidi, však ja su taky dobré, nemusite sa bat," lehce se muž zasmál. A protože mu sdělení odkud je přišlo důležitější než to, jak se jmenuje, začal právě tak, jak začal. Hostinský ho zkoumavě pozoroval. Příchozí pokračoval: "Naša mama vždycky povidá: sednite, popite, zazpivéte, život je moc krátké na to abysme sa handrkovali. Zdeňok si oproti tému myslí, že všecko stojí za hovno."
"A jak se jmenuješ?" zeptal se pan Zelenohorský.
"Jé, ja su Randolf," zasmál se muž polichocen otázkou. "A jak řikajó tobě?"
"Já jsem Karel Zelenohorský, hospodský."
"Hospodské," obdivně pokyvoval hlavou Randolf. "Mamin tata byl taky hospodské. No ale pak přišla ta vojna, slepica hlópá…" Chvíli se zdálo, že se Randolf zamyslel. Hostinský mezitím odnesl korbely piva ke stolu na druhém konci hospody. Když se vrátil, nechal si Randolf také natočit pivo a pokračoval: "Ale to je včil takové nové trend, že mladí hoši chodijó do světa na zkušenó. Naša mama s tató mě taky poslali. Tak su zvědavé, co má pro mě ten širé svět nachystáno."
"Kam máš namířeno?"
"Ke králu. Do armády."
"Do armády?" ozval se muž od vedlejšího stolu.
"Ano."
"Bude líp, jak já vždycky říkám. Já jsem Šibab. Ehm, Ralf?"
"Randolf, ja su Randolf."
Šibab se zvedl, potřásl si s Randolfem rukou a přisedl si k němu.
Ten večer Randolf dostal svolení přespat u Šibaba. Bydlel na konci vesnice a samotné stavení i předměty v něm byly zvláštní. Dům vypadal honosnější než všechny ostatní v Královsi. Zatímco vesničané měli roubené, nebo byl-li někdo zámožnější poloroubené stavby, Šibab bydlel v domě z pálených cihel. Vevnitř bylo pět oddělených místností (to v té době zvykem opravdu nebývalo)- kuchyň, pokoj, kde Šibab spal, poté ještě jeden pokoj s postelí pro hosty, jak sám řekl, ještě jakýsi pokoj, kterého od kuchyně dělil jen výklenek. Ten byl opravdu prapodivný. Uprostřed ležel na zemi koberec a na něm nízký skleněný stůl, na stěnách byly pověšené drahé gobelíny, od pohledu vzácný nábytek zdobily ještě vzácnější vázy s ornamenty ze slonoviny a želvoviny. Kolem stolu se nacházely obrovské pohodlné polštáře, ve kterých, jak později Randolf zjistil, se sedělo či leželo, podle toho co člověk zrovna potřeboval. Nejzvláštnější se zdála ovšem poslední místnost. Stěny pokrývaly kachličky, jenž Šibab prý draze odkoupil od mistrů z Ostrovní republiky. Kádě ze zvláštního tvrdého materiálu, ale ne z kamene, se napouštěla horkou vodou, jak vysvětloval Šibab, a člověk se v ní mohl omýt. Podivné také bylo, že v každé z místností byl krb a že dřeva měl Šibab v kůlně vyskládáno tak na deset zim do předu.
"Aha! Jak ty maš plnó kolnu, Šibabu!" zaobdivoval Randolf další den ráno.
"Svoje nynější povolání ti vyzradit nemohu. Někteří nás nazývají havětí, kterou je třeba vyhubit," začal vyprávět Šibab přesvědčovacím tónem se zpěvavým důrazem na poslední slovo každé věty. Randolfovi toto Šibabovo počínání nešlo na rozum. "Rozjíždím ale takový nový byznys se dřevem, postupem času o něm určitě uslyšíš."
"No Šibabu! Ty si bék!" zasmál se pochvalně Randolf a poplácal Šibaba po rameni. "Ty máš ten népěkňéší barák co jsem jaktěživ viděl!"
"Děkuji. A kdy se chceš vydat na cestu? Do Hlavního města je to ještě pěkná štreka, nechceš tady chvíli zůstat?" Šibab měl své důvody, aby Randolfovi nabídl azyl.
"Jé, rád Šibabu! Však ona mi ta armáda nikam nezdrhne."

Randolf, jakožto velmi společenský člověk, mezi královeské poměrně rychle zapadl. Nakonec se s nimi sžil natolik, že zůstal po několik jar i zim. Často chodil ke Zlámanému stolu, kde se nově popíjel nápoj zvaný slivovice či slívka, s jehož receptem se Randolf rozhodl podělit.
"A proč ty vlastně pořád chceš do té armády, Randolfe?" zeptal se jednoho opojného večera poměrně hodně starý muž, kterého všichni přezdívali jako Moudrost vesnice. Randolf si z láhve s průhlednou tekutinou nalil do malé, opravdu malé sklenky. Přihnul, otřepal se a začal povídat: "U nás v Jevíčku só všeci… no prostě jsme takové mírumilovné nárůdek. Jednó, to jsem byl ještě na hóbách, vypukla vzpóra."
"Zrovna když jsi byl na houbách?" podivil se vnuk Moudrosti vesnice- Jenda z Podstráně.
"Ale né, to se tak říká. Jako že jsem ještě nebyl na světě," vysvětlil Randolf a pokračoval, "Mašírovali všichni chlapi vhodnýho věku, i mamin tata. Mama na něj pak ještě dlóho zpominala. No a tak jsem meslel… No, ta vojna přinesla hodně zléch věcí…"
"Války jsou špatné, to ano," posmutněl Jendův děda.
"Bude líp," uchopil Šibab svojí chvíli.
"Právě. Chcu to změnit!"
"A jak?" zeptal se Jendův děda.
"Přímo u zdroja. Podla mňa musem přinyst světlo přímo do armády. Rožnót to tam."
"To je krásná myšlenka, ale myslím, že nereálná," pronesl ještě smutněji děda.
"Nereálná? Dneska se dějó i ty věci, které vypadajó nereálně. Lidi vraždijó lidi, penize só dóležiťéši jako dobré vztah. Naléte mi, prosim vás, eště dalšího frťáka."

Pár týdnů na to Šibab konečně rozjel onen byznys se dřevem. V Hlavním městě si zřídil manufakturu Treforg, zaměstnal Randolfa a prodával palivo po celém Anklomenu. Tak Randolf i Šibab opustili Královes.
"Nestéská sa ti někdy po Královsi, Šibabu?"
"Ano," povzdechl si.
"Bude líp," usmál se Randolf na Šibaba a chytl ho kolem ramen, v jedné ruce láhev od slivovice. Šibab si ji vzal do rukou a pozorně si ji začal prohlížet: "Víš, Randolfe, toto je tak dobré mok."
"Dobré, Šibabu, ty už mluvíš skorem jako já," usmál se Randolf a škytl, což zřejmě způsobila skoro vyprázdněná láhev.
"Ano, Randolfe, ano."
"Bude líp."
"Co bys řekl na to, kdybych začal s tímto tvým výborným opojným mokem podnikat?"
Randolf už ležel se zavřenýma očima a mezi chrápáním Šibab zaregistroval nejasné Ano. Bude líp, zašepatl si Šibab pro sebe.

Ráno napadl sníh a ulice se tak ponořily do bílého a světlého nánosu. Podlaha hostince "U Zeleného osla", ve kterém byli ubytováni, byla pokryta roztávající břečkou.
To jitro seděl Randolf u stolu se starým vojákem, všemi oslovovaným jako Predator Pretorinus.
"Na těch Jižních ostrovech, jak jsem už říkal," protáhl si ruce, odkašlal si a pokračoval: "Na těch Jižních ostrovech je teď za potřebí každýho chlapa, který unese zbraň. Král Arkas II., ctěný to muž, zvedl žoldy o polovinu, aby všechny kluky nedozrálý nahnal do armády. Ale to ti povím, Randolfe, s těma mladýma je to tam nejhorší. My, mazáci, si je tam vždycky rozdělujeme- pět kluků na mazáka. Ale ty mladý hoši, ty pochcípaj vždycky jako první, je mi jich někdy až líto. Než je ale stihnu oplakat, důstojník mi dá dalších pět. A tak se to tam střídá. Nebudu ti nic nalhávat, Království tam prohrává, ty žvásty o našich výhrách jsou kecy. Nevěř jim. Vojska povstalců nás válcujou, mě ty hajzlíci usekli ruku. Máš štěstí, že máš práci- když bys neměl, jel bys tam povinně- král vydal novou vyhlášku to nařizující. Hospodský, ještě jedno! A dones mi k tomu ten gulášek, co máš v nabídce! Se šesti, samozřejmě! Díky."
Randolf tehdy poprvé začal uvažovat nad tím, jestli by dokázal něco změnit, ale to spíše utvrdilo jeho touho se o to pokusit. Zamyšleně vypil panák slivovice, vstal a šel si pro kabát s tím, že se vydá do práce. Zastavil ho ale Šibab.
"Randolfe, světská pokladna začíná dávat dotace. Podařilo se mi zlobbovat jednoho úředníka- ty dotace půjdou do Treforgu. Chápeš, co to znamená? Nebudeme muset chodit do práce, protože všechno za nás budou dělat naši zaměstnanci! A já budu moci jet konečně dělat ministra financí na Ostrovy!"
"Víš, Šibabu, já půjdu do teho vojska."
"Běž, Randolfe. Možná se ještě někdy setkáme."

Den na to, v zamračeném odpoledni, které obejmuly těžké mraky plné sněhu, kráčel Randolf bílou ulicí směrem k paláci. Bez práce, přátel, peněž, jen s myšlenkou na lepší příští. A s poslední lahví 52% slivovice u pasu. Začalo sněžit. Stovky a tisíce vloček. Připomněli mu, jak je sám. Nemá o koho se opřít, má jen svůj sen. Nereálný, jak tvrdili jiní. Obláček popílku vystoupal z komína zámožného občana a vyrušil čistotu sněhu. Tak si připadal, jedno zrnko popela mezi sta tisíci vločkami. Měl s sebou také ale svoji sílu, svoji hrdost, své dobré srdce; sebe celého. A to ho donutilo jít dál, pokusit se splnit své poslání.

Tak se rozešly cesty osudu Randolfa a Šibaba, dvou přátel, obyčejného člověka a bohatého magnáta. Šibab, druhý nejbohatší člověk v Anklomenu, se stal ministrem financí Ostrovní republiky a měl velké problémy kvůli střetu zájmů- což mu neustále připomínal Kesuolak.
Tak Randolfovo a Šibabovo přátelství pokračuje jen ve vzpomínkách. Především Randolf vzpomíná rád, vzpomíná a vždycky říká: "Bude líp, jak říkával pan Šibab."
A jestli se Randolfovi povedlo něco změnit? To se ještě uvidí…
 

Hrdina z mýtiny, kapitola první

7. prosince 2015 v 20:45 | Ludmila Kučerová, 2012 |  Jak to vzniklo
Ráno se Afuher vydal k řece pro vodu. Nebylo to tak daleko, aby ho to obtěžovalo, a nebylo to tak blízko, aby se nevracíval příjemně unavený. Vyšel a přidal se k němu jeho věrný společník, jeho bratr. Povídal si s ním celou cestu. Procházeli houštinami, loukami a lesy. Tak dlouho šli a přece jim nevadilo, že stráví několik hodin cestou za naplněním kádí vodou. Afuher to tak dělal každý týden, ale nebyl z toho otráven, spíše naopak, naplňovalo ho to radostí a působilo to na něj jako odpočinek. Kráčeli spolu vlhkými a svěžími hvozdy, kde zvěř jakoby byla nesmrtelná pod ochranou zdejších lesních bytostí, o nichž kolovala velká spousta příběhů. V krajině bylo plně v rovnováze vše živé i neživé a vše se zde dělo podle nejcennějších přírodních zákonů.
A tak touto čistou krajinou procházel Afuher každý týden až k prameni, kterému s oblibou říkával zázračný. Nikdo ani netušil, kde se pramen nachází a co je na něm tak zvláštního.
Naplnili kádě a vydali se na cestu zpět. Minuli skvostné lesy i sladce vonící louky a došli zpět do svého bydliště. Jejich chýše na mýtině vypadala honosně a zároveň skromně. Měli zde vše, co k životu neodmyslitelně potřebují, naopak byste zde nenašli žádné zbytečnosti.
Přinesli vodu. Slunce už se schylovalo směrem k západu, když teprve začínali dělat práce kolem chýše. Tyto činnosti se týkaly především přípravy na zimu.
I přes to, že kolem stavení byla velká spousta práce, se často stávalo, že na ni Afuher zůstával sám. Jeho bratr odcházel na tajné výpravy, na kterých se zdržel den, dva, nebo i týdny a měsíce. Nikdy ale Afuherovi, ani nikomu jinému, neřekl, co přesně dělá a kam chodívá.
Za týden se zase vydali pro vodu. Afuher si opět horlivě povídal se svým bratrem, ten ale nebyl v dobré náladě. Tvářil se zachmuřeně a hodně zamyšleně. Moc Afuhera neposlouchal, byl zavřený ve svých vlastních myšlenkách. Netrvalo to dlouho a Afuher si všiml, že se něco děje. Zeptal se tedy, jestli ho něco trápí. Odpovědi se mu nedostalo.
"Hremo, poslyš, vidím na tobě, že něco není v pořádku. Ty víš, že se mi kdykoli můžeš se vším svěřit," řekl Afuher.
"Nemám dobré zprávy Afuhere. Musím, teda vlastně nemusím, ale chci odjet a nejsem si jist na jak dlouho. Bojím se, že se nevr- …vrátím pozdě a nestihnu ti pomoci se připravit na letošní zimu," odpověděl mu bratr.
"Nemůžu tě tu držet, ty to víš. Ale v poslední době mi tvoje tajné výpravy dělají starosti. Mám o tebe strach. Vracíváš se zraněný a zamyšlený. Prosím tě, aby si mi pro jednou řekl, kam jdeš. Něco mi říká, že budeš potřebovat moji pomoc."
"Promiň. Tohle nemůžeš vědět. Snad ti to jednou budu moci říct, ale ne teď."
Dlouhou dobu šli mlčky. Až na zpáteční cestě promluvil Hremo: "Blíží se doba nepokojů, ač to tak zatím nevypadá. Nejen já, ale i ty a všichni ostatní budou v nebezpečí. Uvidíme se čím dál méně, až se nakonec přestaneme vídat úplně. A když věci dopadnou dobře, sejdeme se opět u kádí, u sekery a u hrábí. A jestli se dožijeme tohoto okamžiku, budeme ti nejšťastnější na tomto světě."
"Co mi to tu vykládáš? Nic nenasvědčuje ani té nejmenší bitvě a ty mluvíš o konci. S okolními královstvími jsme v míru. Hremo, nevím, o čem mluvíš, ale nechci, aby se tvá slova vyplnila. A jestli na ně přijde, budu vše dělat pro to, aby to mělo šťastný konec," odvětil Afuher.
Hremo si pobalil jen ty nejdůležitější věci, trochu jídla a vody a odešel. S bratrem se nerozloučili. Afuher zůstal stát při západu slunce na západní louce, sledoval a přemýšlel. Zůstal tady jen se svou prací a myšlenkami. Posadil se do kupky sušícího se sena. Uslyšel za sebou hlas: "Ahoj, Afuhere. Co tady děláš?"
Afuher se otočil a spatřil muže se psem. Ukázal mu, aby usedl vedle něho. Pes s přátelským pohledem si lehl vedle svého pána. Nikdo si nepamatoval, že by kdy viděl takhle poslušného psa, nebo že by o podobném slyšel příběh. Nevzdaloval se od muže nikdy příliš daleko a prakticky pořád mu chodil hned vedle nohy. Nikdy zběsile neběhal za ostatními psy, ani za zajíci či jinou kořistí.
"Potřeboval jsem si odpočinout a srovnat myšlenky v hlavě. Neznám krásnější obraz než tuhle načervenalou louku zabarvenou od toho žlutorudého slunce," řekl Afuher dívajíc se muži přímo do tváře. Muž se usmál, vytáhl dlouhý pružný prut a malý nožík, který měl na čepeli znaky a nápisy v cizí řeči. Ořezávaje konce prutu do špičky promluvil k Afuherovi: "Dnes byl krásný den. Ale večer přinesl mraky od severu." Čekal na Afuherovu reakci, ale žádná nepřišla, a tak tedy pokračoval. "Byl jsem v hospodě. Jendovi z Podstráně se narodila holčička. Pozval celou hospodu na švestkový mošt. Je tam dost veselo," zasmál se Dleš. "Nechceš se tam jít podívat? Radostná událost. Mám to rád. Představ si, že mladej od Hnízdovejch už přinesl i housle. A nikomu ani nevadí, že jim chybí jedna struna, takže to prý zní, jakoby právě skládal nový písně. Dokonce se přišla podívat i baba Kopanecká. Jsou tam všichni," chvíli se odmlčel a pak se od srdce zasmál. "Neuvěříš, ale je tam i ten, no, jak se mu to říká- přece Alt. Dokonce i on hodil pár vtipů do placu. A Jendovi přinesl pro holku dřevěnýho koníka akorát do ručičky. A prej to vyřezal sám. U něho jeden vážně nikdy neví."
"To bych se na to podíval! S těma jeho velkejma a drsnejma rukama?" konečně se smál Afuher. "To si mě opravdu pobavil!"
Když se tak spolu smáli, ucítili zavát studený vítr. Dleš pohlédl k lesu, protože zrak měl bystřejší než ostatní. "Někdo, nebo - a to by bylo horší - něco je v lese."
Afuher zatahal Dleše za ruku: "Honem, vstávej! Měli bychom se vytratit. Z lesa se ozývá vytí."
V tu dobu už bylo slunce za zelenými pahorky a jeho poslední slabé paprsky ještě na okamžik jemně osvětlily husté mraky. Na mýtinu padla tma. Kulatý měsíc čněl nad lesy spolu s hvězdami, které jen mírně probleskovaly za temnými mračny. Během chvíle byly spolu s úplňkem zahaleny. Vzduch byl těžký a dusný, jako před bouřkou. Afuher s Dlešem se rychle vydali varovat vesničany do hospody U Zlámaného stolu, kde mnozí z Královsi, Podstráně a okolí slavili narození nového děťátka.
Dlešův pes Zar běžel stejným tempem jako jeho pán. Dleš měl pro něj ale jinou práci: "Zare, utíkej! Do hospody! Rychle! Afuhere, doma mám pár nově vyrobených luků a několik tuctů šípů. Zaběhnu pro ně."
Pes vyběhl rychlým tempem vpřed a než stačil Afuher něco říct, byl Zar za zatáčkou, pádíce k hospodě. Afuher vzdychal z běhu. "Proč si ho poslal? Co bez něj budeš dělat? Půjdu s tebou!" zakřičel na Dleše.
"Ne! Já to zvládnu, budu ostražitý. Navíc je to jenom kousek. Během mžiku budu za váma v hospodě," zahnul Dleš do menší uličky a zamířil ke svému domu. Afuher se co nejrychleji pokoušel dostat do hospody. Běžel tmavými ulicemi a snažil se zjistit, kteří lidé nešli oslavovat a jsou teď doma. Naštěstí našel jen asi čtyři takové rodiny. Okamžitě jim všechno řekl a poslal je do místní spižírny, což bylo to nejbezpečnější místo, do kterého se bylo možno co nejrychleji dostat. Tato budova byla vytesána ve skále, přední zeď měla neobvykle silnou a dveře byli kovové. Muži si na cestu vzali nože a klacky. Afuher o ně neměl strach, jelikož v rodinách bylo pět statných mužů.
Teď ale musel co nejrychleji doběhnout ke Zlámanému stolu. Když tam dorazil, hospoda byla zavřená a vycházelo z ní jen jedno světlo. Bušil na dveře a tloukl do nich, ale nikdo neotvíral. Potom se začal dovolávat hospodského. V dáli uslyšel ránu, jako když někdo vytrhne dveře z pantů. Následovalo ostré hlasité zavrčení, které se rozléhalo do údolí. Vlci už byli blízko. Afuher oběhl hospodu a chtěl zkusit zadní dveře. Nemohl se ale dostat ani do dvora. Vrata byla pevně zavřená. Už to chtěl všechno vzdát s tím, že oslava skončila brzo a lidé šli do domovů. "Ale to bych je tam přece našel," mluvil si ze zoufalství pro sebe. Nevěděl, co má dělat. Nevěděl jak ukrýt sebe, jak zachránit ostatní, jak dát vědět Dlešovi, že v hospodě nikdo není.
Opřel hlavu v dlaních o vrata a chvíli takhle stál. V tom se mu zdálo, že za sebou slyší kroky, ale tělo ho ze strachu nechtělo poslechnout, aby se otočilo. Nemohl se ani pohnout, ale musel. Celý se ohmatal, ale zjistil, že s sebou nemá žádnou zbraň. Nezbývalo, než se otočit a bojovat holýma rukama. Prudce se obrátil a viděl, že se něco žene k němu. V té tmě to nebylo dobře vidět, vypadalo to, že to běží po čtyřech. V Afuherových vystrašených očích se to zdálo obrovské. V tom Afuher dostal nápad. Vzal jednu z loučí, která osvětlovala vrata, s tím, že tím vlka vystraší. Mával s ní před sebou. Stvoření zpomalilo a blížilo se k němu. Právě když chtěl Afuher udělat smrtící úder zjistil, že je to jeho kozička. Otřela o něj svojí hlavu a choulila se k němu. "Ty si mě teda vyděsila, malá. Jak ses ale dostala ven? Pojď, musíme se schovat!"
Afuher znovu doběhl k prvním dveřím. Teď se je ale snažil vyrazit. Narážel do nich tělem, ale jediné, co to způsobovalo, byl rámus, který se linul vesnicí. Hluk přilákal jednoho z vlků. Blížil se k Afuherovi, vrčel a sípal. Afuher teď neměl ani louč, ani neviděl nic jiného, co by mohl použít jako zbraň. Vlk cenil svoje zkažené ostré zuby, chlupy měl naježené a oči mu svítily červeně.
Ty rudé oči Afuhera vyděsily, připadaly mu nadpřirozené, ale zároveň si uvědomil, že přesně toto očekával. Ještě naposledy zkusil ze všech sil bouchnout do dveří. Marně. S poslední nadějí pohasl i strach. Udělal krok dopředu, sledoval vlka upřeným pohledem. Afuher teď vzpřímený a silný měl zaťaté pěsti. Vlk na chvíli znejistil, ale brzo se vzpamatoval. Hleděli na sebe výhružnými pohledy. Afuher uslyšel zamečet svoji kozičku, ale když se na ni otočil, nenašel ji. Zmizela. Pohlédl zpět na vlka. V tom ucítil silné škubnutí zezadu, které ho stáhlo dál od vlka. Ten se okamžitě odrazil s tím, že skočí po Afuherovi. Před zmateným Afuherem ale škvíkly dveře, zavřely se, a už byl slyšet jen tvrdý náraz do dveří.
Afuher byl uvnitř v hospodě. V místnosti se rozlilo světlo. Zmátožil se a rozhlédl. Nad ním stál hostinský Zelenohorský.
"Jsem rád, že tě vidím, Afuhere. Báli jsme se, co se stalo. Přiběhl sem Dlešův pes," potichu řekl obtloustlý hospodský.
"No jistě! Zar! Dleš je tu doufám už také?" optal se Afuher.
"Dleš? Zrovna jsem se tě chtěl zeptat, jestli nevíš kde je," řekl hospodský -pan Zelenohorský.
"Není tu? Tak jak jste věděli, že se po vesnici prohání vlci?"
"To jsme do teď nevěděli. Když sem přiběhl Zar, věděli jsme, že se něco děje. Proto jsem zavřel všechny vrata a s chlapama jsme pozhasínali všechna světla. Ženy a děti jsme chtěli poslat do spižírny, ale už jsme slyšeli, jak někdo obchází kolem hospody," říkal pan Zelenohorský, nalévaje Afuherovi teplý čaj, "tak jsme je poslali do mojeho sklepního skladu, ale není tam moc teplo. Mysleli jsme, že nás obsadili vojáci. To, co chodilo kolem hospody, byli určitě lidé, odhadoval bych tak tucet."
"Proč by naši vesnici chtěli obsadit vojáci? Žijeme v míru a," nestačil dokončit větu Afuher a do řeči mu skočil Jenda z Podstráně: "Věci se mění. Dnes rychleji, než kdy jindy. Včerá krále zavraždili a dnes po nás chtějí abychom volali- Ať žije král."
"Takže Sagar nám teď vládne. Myslíte, že tu chodili jeho vojáci?" řekl Afuher a na čele se mu udělali vrásky. Ještě chvíli se takto bavili. Když Afuher dopil čaj, vzpomněl si na Dleše. Leknutím vstal ze židle.
"Kde je ten Dleš? Tohle se mi nelíbí," řekl Afuher.
"Ať je, kde je, teď nikam jít nemůžeme. Přede dveřma je zraněnej vlk. Za chvíli se probere a nejspíš bude zuřit. Radši bysem byl, kdybysme tu zůstali všichni v bezpečí a pospolu. Přede dveřma ho to zanedlouho přestane bavit, ale jít tam jako návnada? To ne…," řekl hostinský, zamykaje dveře.
Dleš spěchal pro luky a šípy. Už byl před svým domem, když v tom vítr zfoukl louč, která osvěcuje ulici u jeho domu. Dleše to poněkud znervóznilo, protože ve tmě nedohlédl tak daleko. Otevřel dveře a co nejrychleji je za sebou zavřel. Zapálil svíčku, opatrně vykoukl ven, a když zjistit, že vzduch vypadá čistě, rozešel se rychlými kroky ke stodole. Zdálo se mu, že v keřích vedle sousedního domu se něco mihlo. Svíčkou stále hýbal sem a tam. Tak se snažil zjistit co nejvíce informací o dění kolem něho, a jestli je v bezpečí. Vešel do stodoly. Ve stodole bylo vše na svém místě. Nebylo tu nic, co by ho znepokojilo. Popadl několik luků, a co nejvíce šípů. Zhasl svíčku a rozběhl se co nejrychleji k hospodě. Vyběhl na ulici, proběhl kolem svého domu. U dalšího stavení už byla louč zapálená. To ho alespoň trochu uklidnilo. Snažil se běžet co nejrychleji, ale s luky a velkým počtem šípů to nešlo. Nesl tři toulce plné šípů, a ačkoliv byl Dleš silný a zdatný, ta váha mu za chvíli začala překážet. Vyběhl z jediné osvětlené ulice ve vesnici do moře tmy. Zpomalil. Měl divný pocit. Nelíbilo se mu, že jsou skoro všechny louče zhaslé. Ulice působily temně. Levou rukou prohmatal opasek. Zjistil, že někde ztratil svůj nůž. Něco ho nutilo, aby se otočil. Vnitřní hlas mu však říkal, ať jde co nejrychleji dopředu. Opět přidal do kroku. Prudce se otočil, ale neviděl nic, co by ho mělo vyděsit.
Dál kráčel vzpřímený a hrdý. "Dům Maliníků, to už jsem v hospodě cobydup. Jen tak někdo si na mě nepřijde!" uklidnil se Dleš, pospíchal dál a už se neotáčel.
Dveře domu Maliníků se nejprve otřásly. Z druhé strany do nich narazil jeden ze zlých vlků. Dveře byly přidělané pevně.
"Uhni! Zhablešenej a ještě k tomu páchneš!" vykřkl vlkodlak Semir, vůdce útoku, a tvrdě odstrčil vlka ode dveří. Uchopil je a vyrval je z pantů. Rána se rozlehla po vsi. Vlkodlak vykročil na ulici a spatřil pospíchající postavu. Rozběhl se za ní. Dleš byl teď klidný a myslel, že už mu žádné nebezpečí nehrozí. Semir byl díky svým svalnatým dlouhým nohám velice rychlý. Netrvalo dlouho a Dleše doběhl.
"Khampak, khampak? Phán má někam na spěch?"řekl Semir a chraptivě se zasmál. Dleš nereagoval, ani se neotočil, ani nezměnil tempo svého běhu. To vlkodlak nečekal a udivením se na chvíli zastavil.
"Ale nhoták. Ukaž mi, co pěkného tho neseš," pokračoval Semir a serval Dlešovi ze zad toulec se šípy. Dleše to zkolilo na zem. Rameno měl odřené do krve. Chtěl rychle vzít luk a šíp, ale vlkodlak byl rychlejší. Odhodil Dlešovi všechny zbraně.
"Nemám rád záhadhy. Řekni, kham phospíchá můj nový PŘÍTHEL?" zeptal se a na slovo přítel dal zvláštní důraz. Dleš ale ve tmě špatně rozeznával pohyb jeho tlamy, a tak rozpoznal pouze slovo "příthel".
"Příthel," zopakoval Dleš, klečíce na zemi.
"Ano, příthel," řekl vlkodlak, sledujíce Dleše.
"Tady nemáte co pohledávat! Běžte pryč!" řekl Dleš.
"To ale nechceme. Vlastně ani nemůžeme. Z osobních důvodů," ušklíbl se Semir. Natáhl hlavu k Dlešovi a vycenil na něho svoje zuby. Na to se vesnicí rozlehl zvuk rohu. Vlkodlak se náhle otočil a odběhl pryč. Dleš viděl, jak se k němu přidávají ostatní vlci ze všech koutů vesnice a běží spolu pryč.
"Tak tohle je moc divný," řekl si Dleš, zvedl se ze země a běžel k hospodě.
Doběhl ke dveřím, vzal za kliku a zjistil, že je zamčeno. Zaťukal. Nikdo neotvíral.
"Je tam někdo? To jsem já, Dleš! Vlci už jsou pryč, můžete v klidu otevřít," řekl Dleš. Na to se pootevřely dveře. Vykoukl Afuher s nožem a loučí v ruce: "Pojď dál," řekl.
Krátce mluvili o tom, co se stalo. Už chtěli jít spát, když v tom slyšeli rány na dveře. Hostinský přistoupil ke dveřím. Za ním stálo několik mužů- pro jistotu.
"Kdo je?" zeptal se Hostinský.
"Královi vojáci!" ozvalo se. "Žádáme, abyste nás pustili dovnitř!"
Když tohle uslyšel Alt, na nic nečekal a vyskočil z okna.
Vojáci vešli dovnitř a velitel vojáků Gerd začal hovořit: "Vraceli jsme se domů z jedné výpravy. Byli jsme unaveni a chtěli jsme najít nocleh. Narazili jsme na vaši vesnici, ale byla tu úplná tma. Mysleli jsme si, že vesnice je neobydlená. V tom jsme narazili na skupinku vlků s vlkodlakem v čele. Zahnali jsme je. Vyvázli jsme skoro bez zranění. Ale vodu a nějaké jídlo bychom neodmítli."
"To je samozřejmé. Posaďte se, já vás obsloužím," řekl hostinský, který si nahlas oddychl, když uslyšel, že vlci jsou pryč.

Jak to vzniklo

7. prosince 2015 v 20:07 | Ludmila Kučerová |  Jak to vzniklo
Byl rok, kdy měl skončit svět. Místo toho vznikl svět nový.
Desetiletý kluk udělal poslední tečku první kapitoly.
Od té doby se vše stále vyvíjí, i způsob, jakým píšeme.
Občas rádi použijeme pseudovtipné politické narážky.
Jedna z nich byla později připsána i na tento začátek.
 


Poslední list krále Arkase I.

22. listopadu 2015 v 16:29 | Ludmila Kučerová |  Dějiny Anklomenu
Na stráni uprostřed lesů hlubokých a nedotčených jako tehdejší lidská srdce se pásli jednorožci. Jedni čistě bílí, druzí grošovaní, třetí celí černí,… Jejich srst hrála téměř všemi barvami a druhy fleků a puntíků. Z čela jim trčel bílý šroubovitý růžek; dodával jim onoho pohádkového vzezření, ale měl i pár velmi praktických funkcí. Nepoužívali ho k boji, jak by se mohlo zdát, nýbrž sloužil jako maják, který na pusté moře svítil duhovým světlem lásky. Také pomocí něho shazovali vysoko vzrostlé ovoce ze stromů, jemně s ním škrábali druhé jednorožce na důkaz spříznění a mohli jím vyrývat jednoduché znaky do písku či sněhu, zřídka do stromové kůry, jelikož neradi poškozovali živé jedince. Se stromy si naopak rádi povídali a drželi se v jejich blízkosti kvůli vzájemné ochraně.
S lidmi udržovali úctyhodné vztahy, ale jen málokdy se stávalo, že se nechali ochočit. Lidé to respektovali a všichni tak byli spokojeni
Byl to lidský strach, co toto harmonické žití zničilo. Strach, že tu není všeho dost pro všechny. Jedni začali brát druhým, a tak někteří měli všechno a ostatní méně a méně. Škudlili si svoje věci a nechtěli dávat bližním ani co by se za nehet vešlo. Někdo chtěl mít však ještě víc, než všechno; rozkutali hory, vytrhali vzácné květiny, a když to došlo ještě dál, zatoužili vlastnit to, co patřilo jedině světelné čistotě, co žádný člověk nikdy neměl; ony bílé růžky kouzelných zvířat.
Bylo by ohavné popisovat, jak se to vlastně všechno událo, ale následek byl hrůzostrašný.
Poslední pravý jednorožec, jehož slza, kterou uronil z lítosti nad lidskou chtivostí, měla vytvořit potok, jenž se dnes táhne kousek od Královsi, utekl do hor za stádem divokých koní, jak se jim říká dnes za vlády krále Sagara. Za vlády krále Arkase II. bychom však řekli stádo Šlechetných. Oplývají stále všemi ctnostmi, jaké měli jednorožci, ale již nemají roh, pomocí něhož by šířili lásku do všech koutů světa. Dnes mají lásku v srdci, ze kterého ji mohou poslat všem a každému, ale dostane se pouze k tomu, kdo se ji rozhodne přijmout. Ostatním tato láska zůstává skryta.
Říká se, že tento poslední jednorožec nežije ani nezemřel. Je to pravdivá legenda. Je se mnou ve světě, kde nepatříte mezi živé, ani mezi mrtvé. Něco nás stále drží zde; možná, že je to opět protivný strach z čehosi. Já a on, pravý jednorožec, zkoumáme strany dobra a pravdy. Čekáme na muže, jež bude hodný meče z bílé oceli, který chovám u sebe, pomocí něhož přinese do světa novou lásku. Dnes se sice říká bílá ocel, za mojí vlády však ještě pár věkem ošlehaných jedinců vědělo, že je vyroben z bílých růžků jednorožců.
Nechť brzy přijde den, kdy čistá láska opět prostoupí každým koutkem světa.
Sir Jižních ostrovů, lord severní Eberie a právoplatný král Anklomenu Arkas I.

Královský trůn

22. listopadu 2015 v 16:18 | Ludmila, Jaroslav |  Obecné informace
Vilém I. Pirátský… To se stalo dávno. Spousta generací již od té doby chodila po této zemi, nesčetně zvyků se zapomnělo a mnohé pravdy byly změněny v jiné.
Arkas I., sir jižních ostrovů, lord severní Eberie a právoplatný král Anklomenu, byl tvrdý vládce, ale zemi se za něj dařilo. Po-té se k trůnu dostal jeho syn Arkas II., měl opačné vlastnosti od otce, což způsobilo ztrátu severní Eberie, avšak osud měli stejný. Byli vydáni smrti dříve, než na ni byli připraveni. A Sagar, syn Arkase II.? Řešil vše vojensky, úplatky nebo nekalými smlouvami či prostředky.

Bitva na Olisenském kopci

22. listopadu 2015 v 14:21 | Jaroslav Kučera |  Dějiny Anklomenu
Slunce v ten den pálilo neobyčejně silně. Písek cesty byl rozžhavený, zrudlý nasáklou krví. Těla královských vojáků byla v příkopech, v lese na obou stranách silnice, i na ní. Několik mužů, jdoucích před kolonou, je házeli mimo stezku. Armáda, samozvaná jako vojsko svobody, si nemohla dovolit žádné zdržení. Vysoko zdvižené korouhve a prapory se znakem bílého E na rudém pozadí se houpaly ve zpocených dlaních jejich vlajkonošů.
"Z cesty! Z cesty! Projíždí arcivévoda, admirál Pirátské námořní společnosti, vrchní velitel Svobodných vojsk Vilém Pirátský!"
Vojáci se rozestoupili a udělali uličky velmožům na koních. Jeden z nich, v dlouhém plášti se zlatým vyšíváním a ve stříbrném kyrysu, se zastavil před zástupem. Dlouze si prohlížel železnou řeku padesáti tisíc ozbrojenců, nyní stojící.
"Poslouchejte!" zvolal: "Poslouchejte, eberijští, pirátští a svobodní! Máme zprávy o armádě toho despoty, samozvaného krále Seaneda a jeho bídného posluhovače Jakoba Krelského! Seskupili se na Olisenském kopci! Rozdrtíme ty zrádce lidu! Za svobodný Anklomen!"
Bojovníci v předních řadách začali tlouct zbraněmi o štíty. Za chvíli se k nim přidali i ti, kteří neměli šanci proslov arcivévody slyšet.
Muži začali znovu pochodovat. Do bitvy, která změní osud Anklomenské pevniny.

"Kolik jich je?" zeptal se Seaned, hledíc na konec několikakilometrové stráně, pod níž začalo z lesa vystupovat vojsko koalice.
"Na padesát tisíc, my máme třicet pět," zachraptěl vedle stojící těžkooděnec.
"Počkáme zde, na vrcholu. Je tu teplo a ten kopec je snad umoří."
"Doufejme, veličenstvo."
Čekali.
Vyplatilo se to. Úmorné vedro si vybralo svou daň mezi vojáky pochodujícími do svahu. Někteří padali únavou, jiní už jen klopýtali, tlačeni davem. Koně s pěnou u huby odmítali jít dál.
Odpočatí muži Seaneda naběhli mezi protrhané linie. Většina z útočníků se už ani nebránila. Meč už pro ně byla rána z milosti.
Vilém I. Pirátský byl zatčen a poslán do věznice v Soutoku. Království ovládlo celou Anklomenskou pevninu a Jižní Ostrovy.
Bitva, později nazývaná na Olisenském kopci změnila dějiny celého známého světa. Dynastie Krelských ovládla úřad veleknížete až do smrti Christiana Krelského, který zemřel devět set tři let od bitvy na Olisenském kopci.

Vilém dožil ve vězení. Je považován za symbol posledního odporu rozpínajícího se Království. Je po něm také pojmenován jed na hroty šípů, kteří používají partyzáni a vzbouřenci.

Anklomen- země, kde není nic tak, jak se na první pohled zdá

21. listopadu 2015 v 19:55 | Ludmila Kučerová |  Obecné informace
Země nacházející se kdesi mezi fantasií, dávnou realitou a dalekou budoucností. Je v ní vyryto již nespočet příběhů, hrdinských i mocnářských, a další příběhy jí nevyhnutelně čekají.
Lesy, hory, moře, přírodní úkazy jaké znáte, ale taky pár vlkodlaků, to, co kdysi byli jednorožci, i více či méně obyčejní hrdinové, jak záporní, tak kladní- to však, chcete-li, posuďte sami.
Přátelství, politika, pravda, poslání.
Kdož ví, jakou kdo zvolí prioritu?

Kam dál